o pevnosti

 

Pokud hledáte informace týkající se pevnosti Terezín

či pevnostního stavitelství,

neváhejte nás kontaktovat!

Na této stránce průběžně zveřejňujeme texty týkající se historie a poznávání Terezína.

 

Terezín s napuštěným vodotechnickým systémem (převzato z knihy A. Romaňáka 1996, upraveno J. Smutným)

Obsah:

Důvody vzniku a autorství projektu pevnostního města Terezín


Důvody, z nichž se vycházelo při tvorbě projektu nové pevnosti v okolí Litoměřic, shrnul jeden z nejpovolanějších zúčastněných – generál Pellegrini – ve svém spisu Memoir über die Vertheidigung der Festung Theresienstadt:

 „Pevnost bude stát ve značné vzdálenosti od saských hranic. V důsledku toho bude zaujímat druhou obranou linii. Jejím úkolem nebude proto bránit protivníkovi vniknout na české území, ale zastavit jeho další postup do vnitrozemí. A tento úkol bude moci splnit posádka zabezpečená pevností, která bude stát v cestě dalšímu nepřátelskému pronikání. Útočník totiž nebude moci nechat při tažení takovou pevnost za sebou nebo po stranách osy postupu, ale bude nucen přednostně zneškodnit opevněný bod, který mu stojí v cestě, než se rozhodne k dalšímu postupu do vnitrozemí. Z toho důvodu je užitečné a prospěšné postavit v tomto prostoru pevnost takového rozsahu a významu, aby se její obléhání a dobývání stalo nejdůležitějším úkolem nepřátelské výpravy. Při zadržování nepřátelského útoku nebude obrana pevnosti odkázána jen na vlastní posádku, ale na pomoc obleženému vojsku se přisunou polní sbory.Tím se vytvářejí předpoklady, aby se boj o pevnost rozvinul v rozsáhlejší válečné operace v širokém okolí. Z toho důvodu musí být pevnost v prostoru Litoměřic postavena zároveň jako arzenál munice, zbraní a proviantu nejen pro vlastní posádku, nýbrž i pro vojska, jenž by prováděla bojovou činnost v širokém okolí opěrného bodu.V případě, že by se válečné operace přenesly za hranice, zejména do Saska, měla pevnost sloužit jako materiální základna pro válečné operace na cizím území. Ze všech uvedených důvodů měla být v prostoru Litoměřic postavena pevnost prvního řádu.” /Citace ze spisu sepsaného Karlem Clemensem Pellegrinim, francouzský originál se zřejmě nezachoval, citace převzata z opisu v němčině z let 1784 -86 Memoir über die Vertheidigung der Festung Theresienstadt –  uložen ve Vojenském historickém archivu (VHA) Praha, fond Ženijního ředitelství v Terezíně, Abth. VI, N. 13, 1780 – 86, GD Terezín B. Citace ze s. 8 a 9. Citovaný text (včetně překladu do češtiny) i veškeré informace v poznámce převzaty z knihy: Romaňák, Andrej, Pevnost Terezín a její místo v dějinách fortifikačního stavitelství, Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem, 1972, s. 55, 154 a 8./

Výše uvedené důvody potřeby a funkce nové pevnosti na trase Drážďany – Praha kromě konkrétních informací ukazují dobovou vojenskou strategii habsburské monarchie i Evropy, spočívající v důležitost opěrných bodů a tradici jejich obléhání.

Z hlediska vlivu autorského vkladu na vojensko-taktické a technické řešení Terezína je určující, že konečná koncepce systému opevnění je pravděpodobně kolektivní dílo. A to i přestože pod schváleným návrhem pevnosti je podepsán velitel inženýrského sboru polní zbrojmistr a později generál Karl Clemens Pellegrini, který je oficiálně považován za autora návrhu pevnosti. Tento významný vojenský inženýr jistě aktivně řídil práce na zpracování návrhu pevnosti na Ohři a promítl do něj své znalosti. Jak lze soudit z jeho pamětí, byl pravděpodobně hlavním ideovým tvůrcem vojensko-taktického řešení stavby. Projekt i realizaci důmyslného zavodňovacího a odvodňovacího systému řídil pravděpodobně některý z francouzských či holandských specialistů, jenž dokázal s dobovými technickými možnostmi vytvořit nadčasový systém, na jehož přesnosti a důmyslnosti neubralo nic ani 230 let jeho existence. Na rozpracování návrhu pevnosti do detailní projektové dokumentace a na řízení a organizaci výstavby pevnosti se podílel tým odborníků Ženijního ředitelství v Terezíně, kteří sem byli převeleni generálním ředitelstvím ve Vídni z již výše zmíněného inženýrského sboru. Do čela terezínského ženijního ředitelství byl již v dubnu 1780 dosazen inženýr plukovník a od následujícího roku již generálmajor Karl Nicolas Weiland baron von Steinmetz, který se v únoru 1789 stal velitelem pevnosti. V letech 1781–90 pracovala na projekční a stavební přípravě řada vojenských inženýrů: plukovník inženýr Carlo de Traux, major von Gelph, poručík inženýr Allio d´Ayo (d´Ajot), nadporučík inženýr de Wees, poručík inženýr George d´Anthon, Francois de Paykerth, T. Cornerod a další. Díky autorskému podílu celého týmu vojenských inženýrů řady národností se v konečném řešení pevnostního města Terezín podařilo prakticky aplikovat dobově nejdokonalejší systém opevnění na místní podmínky a tím vzniklo dílo využívající maxima teoretických znalostí ve spojení s maximálním využitím přírodních podmínek zvoleného místa.

  •  Text sepsali Jiří Smutný a Jolana Tothová v roce 2010.

Infrastruktura pevnostního města Terezín

Pevnostní město Terezín je svou funkcí-charakterem – vojenská pevnost a svým způsobem vzniku – kompletní novostavba sklonku 18. století, značně atypickým městem českých zemí. Jediným srovnatelným městem může být sesterská bastionová pevnost Josefov. Součástí obou měst je rozsáhlé proviantní a zdravotní zázemí (mlýny, sklady, pekárny, jatka, nemocnice atd.) a jejich infrastruktura je projekčně i v realizaci dílem vojenské správy za použití státních peněz. Tyto skutečnosti umožnily, aby nová pevnostní města josefínské doby byla vlastně nejmodernějšími urbanistickými celky českých zemí a v řadě aspektů i Evropy.

Základem soběstačnosti pevnosti bylo proviantní zázemí, které zajišťovalo zásobování, adekvátní skladování dostatečného množství surovin, zpracování surovin. Již v době výstavby pevnosti tak byl zřízen proviantní sklad, pekárna v Kavalíru č. II, žitný a pšeničný mlýn a pivovar. Nepostradatelnou součástí zázemí pevnosti je dostatečné zdravotnické zařízení. V předpokládané nejbezpečnější části Hlavní pevnosti, na východě, byla postavena posádková nemocnice, kterou bylo možno v případě válečného obléhání rozšířit i do sousedního Kavalíru č. VIII. Důležitost vlastního vojenského zdravotního zázemí vojenské posádky dokládá i výstavba tzv. nové vojenské nemocnice – chirurgického pavilonu v terezínské čtvrti Kréta v období 1. republiky. Součástí soběstačnosti Terezína byla i vojenská trestnice zřízená od založení města na Malé pevnosti. Vojenská trestnice byla v průběhu 19. století rozšířena i pro politické odpůrce monarchie.

Z důvodu ochrany před epidemiemi nejen v době uzavření města při obléhání byly pro Terezín jasně stanoveny zásady pro odvod splašků a zásobování vodou. Vzhledem k tomu, že jedná o do detailu inženýrsky navržené sídlo postavené na „zelené louce“ byla vojenskými odborníky přímo při výstavbě naprojektována a realizována kanalizační síť zvlášť pro Hlavní i Malou pevnost. Na retranchementech z hlediska jejich využití v době fungování pevnosti nebyla kanalizace třeba. Terezínské kanalizační stoky jsou zděné, zaklenuté převážně valenou klenbou. Obě kanalizační sítě jsou řešeny jako spádové s minimálním sklonem. Kromě průplachu dešťovou vodou bylo možné kanalizaci proplachovat i řízeně vodou z řeky. Pro Hlavní pevnost byla realizována uzavřená kanalizační síť se šesti hlavními stokami, s jedním vyústěním a jedním proplachovacím přístupem. Hlavní stoky o výšce chodby cca 160 cm vedou pod ulicemi v ose jih-sever, s tím, že obě vnější stoky jsou na jihu a na severu propojeny a vytváří tak spojený okruh, s nímž jsou spojeny zbylé čtyři stoky. Vyústění kanalizace vede již jen jednou stokou pod východním koncem Kurtiny Bastionů č. VI-VII, kde vycházelo jako otevřená kamenná strouha (kyneta), která se napojila na kynetu hlavní fronty vodního příkopu. Zde již zředěné splašky byly vedeny skrz výpustní stavidla v Lunetě č. XXIV do Nové Ohře. Proplachování hlavních stok bylo možné vodou z řeky skrz stoku pod Kurtinou Bastionů č. VIII-I, odkud proudila voda, která se za využití mobilního hrazení nechávala proudit vždy do jedné části. Takto vytvořený proud odplavil kal, případné větší nečistoty se museli vytěžit ručně po provedení výplachu. Vzhledem k tomu, že proplachovací i výpustní stoka ústí do vodního příkopu a jsou tak přímo navázány na zavodňovací a odvodňovací obranný systém Hlavní pevnosti, tak jsou obě opatřeny šachtou s hradítkem, kterým se v případě zaplavení příkopů městská kanalizace dala uzavřít. Hlavní stoky plně pokrývají celý vnitřní prostor Hlavní pevnosti a kromě zástavby v městských karé jsou do nich připojeny i obytné objekty vnitřního obranného valu (retranchementy, kavalíry a brány). Při stavbě domů v jednotlivých karé byly kanalizační přípojky realizovány v návaznosti na spadiště, většinou pod přístavkem se záchody, kam byl zaústěn i kanál odvádějící povrchovou vodu ze dvora. Přípojky z doby výstavby pevnosti i z celého 19. století jsou také jako hlavní stoky zděné, zaklenuté, průlezné (minimální výška je 60 cm). Při realizaci suterénu a základu domu byla zároveň pod domem ve stejné úrovni vyzděna i kanalizační přípojka. Vede tak velmi často přímo za zdmi sklepů. Pokud se stavělo více domů v jednom karé najednou, tak mají společné přípojky. Stejně tak je obvyklé, že pokud se stavěl nový dům v příčných ulicích, tady ne přímo u hlavní stoky, tak se dům jen krátkou stokou napojil na již exitující přípojku sousedního domu. Zdivo hlavních stok i přípojek je v podlaze a stěnách smíšené s převahou kamene, klenby jsou z cihel šancovek. Zdivo je spárováno, bez omítek. Převážně od počátku 20. století se začaly budovat i přípojky z trubek (především u dešťových vpustí). V období terezínského ghetta byla kvůli značnému navýšení počtu obyvatel kanalizace u výpustních stavidel doplněna o usazovací kanál a sterilizační stanici s možností přečerpávání v období zvýšené hladiny řeky. Realizovaný betonový kanál má délku 135 m a šířku 4 m, a v současnosti je v něm uloženo nové potrubí havarijního přepadu. Ze stanice byla realizována pouze stavební část bez technického zařízení, dnes z ní zbyly pouze základy pod terénem vodního příkopu u výpustních stavidel. Od roku 2007 jsou splašky z prostoru Hlavní pevnosti přečerpávány do čistírny odpadních vod v Litoměřicích, do stavidel vede již jen přívod havarijního přepadu. Kanalizace Malé pevnosti je tvořena jednou hlavní stokou půdorysu „U“ začínající v nápustných stavidlech a končící ve výpustních stavidlech Malé Pevnosti. Údržbu a proplachování kanalizace Malé, ale i Hlavní pevnosti, zajišťovala vojenská posádka pravděpodobně až do období první republiky. Vzhledem k tomu, že byly stoky kanalizace Hlavní i Malé pevnosti postaveny kvalitně a až překvapivě z odolného materiálu, slouží dodnes i po desítkách let, kdy byla zanedbávána údržba a prováděny především destrukce v podobě neodborně prováděných trubkových přípojek.

K zajištění dostatku vody pro chod vojenské posádky i pro civilní obyvatelstvo byly zřizovány studny. Každá erární budova ve vnitřní zástavbě i každý obytný objekt vnitřního obranného valu měl minimálně jednu studnu. U civilních domů a veřejných budov byla povinnost zřízení studny dána tzv. osidlovacím patentem císaře Josefa II. z roku 1782. Každý dům měl mít vlastní studnu, ale již v prvé vlně civilní výstavby v době stavby pevnosti byly studny zřizovány pro dva či tři domy společně v nárožích parcel tak, aby z každého domu měli vlastní přístup k části studny. Nejméně víme o veřejných studních, i když oproti jiným městům měla většina terezínských objektů studnu vlastní, předpokládáme, že zde byly i studny na veřejném prostranství, jak je tomu v pevnosti Josefov. Z dosavadních průzkumů je doložena existence jedné veřejně přístupné studny v severozápadním nároží karé „U“ a pravděpodobně byla studna i ve středu hlavního náměstí Hlavní pevnosti. V 70. letech 19. století byla pro Hlavní pevnost zřízena vodárna ve valu Horní vodní brány ve východní části vnitřního obranného valu, která zásobovala nedalekou posádkovou nemocnici a kasárna. Pravděpodobně byly z této vodárny zásobovány i dvě kašny postavené dle plánů z roku 1877 (reprezentativní kašna s lampou byla postavena v centru hlavního náměstí, druhá kašna v torzu zachovaná dodnes byla v parku před areálem Kavalíru č. IV – dnes ulice Dukelských hrdinů). Ve 20. letech 20. století byla na vnějším obranném valu západní části Hlavní pevnosti realizována hlubinná studna s 26 m vysokou vodárenskou věží, která slouží dodnes jako součást veřejné vodovodní sítě.

Pro zajištění bezpečné dopravy a vhodných podmínek k přesunu materiálu a vojenských jednotek v rámci pevnosti i jejího okolí byly při stavbě pevnosti vytvořené komunikace postupně upravovány a především zpevňovány. Základní schéma konstrukčního řešení povrchů ulic v prostoru Terezína je založeno na dostatečném vyspádování a napojení na kanalizační síť, aby byla náležitě odváděna povrchová voda. Tomu odpovídal příčný profil ulic: po obou stranách ulice byly z lomového čediče dlážděné okapové chodníky vyspádované od objektů do dlážděného rigolu, jenž je pozvolna vyspádován ke kanalizační vpusti. Mezi čedičovými rigoly je vlastní vozovka v obloukovém profilu, nejdříve byla vozovka v mlatu, následně docházelo k postupnému zadláždění komunikací dle jejich vytížení a důležitosti – zadlážděny byly především ulice u kasáren a na hlavních průjezdních tazích, naopak vozovky některých ulic zůstaly v mlatu až do 20. století, kdy byly překryty již betonem (období 2. sv. války) nebo asfaltem (2. polovina 20. století). K zadláždění vozovek se užíval nejdříve lomový čedič a následně křemencové kostky, z nichž se dělaly také přechodové pásy v místě křížení ulic. Okapové chodníky postupně v průběhu 19. století začaly nahrazovat pochozí chodníky s obrubníkem, které byly přisazeny ke dlážděným rigolům. Chodníky s obrubníkem byly v prvních etapách dlážděny drobným lomovým čedičem, následně mozaikou s převahou čediče a ve 20. století na počátku keramické a v poslední třetině století betonové dlaždice. Stejně jako ulice, tak i nádvoří erárních objektů a dvory civilních domů byly dlážděny převážně čedičem a vyspádovány do kanalizace. Podoba povrchů v pevnostním městě Terezín odráží momentální dobové poměry – užívané materiály a finanční možnosti, čímž základní inženýrsky vytyčená koncepce urbanistické skladby komunikací a jejich vyspádování tvoří pestrý originální soubor povrchových úprav. V současnosti je velká část povrchů zadláždění vozovek překryta asfaltem a kamenné chodníky se zachovaly jen ojediněle, neb byly nahrazeny betonovou dlažbou. Ovšem společně s funkčním vyspádováním se zachovala většina čedičových rigolů a velká část kamenných obrubníků historických pochozích chodníků. Stejně jako cesty uvnitř pevnosti, tak i ty v jejím okolí byly převážně dlážděné a také lomovým čedičem. Výrazně se tak posunul standard cestování a přesunů materiálu v celém okolí.

Nezbytnou součástí vybavenosti města bylo veřejné osvětlení. Na plánu zástavby Hlavní pevnosti z roku 1865 jsou zakresleny lampy veřejného osvětlení rozdělené do dvou skupin, podle toho jestli se o ně má starat erár nebo městská samospráva. S velkou pravděpodobností se jedná o svítidla tvaru luceren na konzolách osazených přímo na objektech. Osvětlení bylo umístěno jak na objektech opevnění (obytné a provozní objekty především vnitřního obranného valu), tak na vojenských budovách i civilních domech ve městě. Zajímavým prvkem byla čtyřramenná lucernová lampa ve vrcholu kašny na náměstí, jenž byla postavena dle projektu z roku 1877. Uvedená svítidla fungovala zřejmě na olej, od  konce 19. století nelze vyloučit používání petroleje. Elektrické osvětlení bylo do Terezína zavedeno nejdříve v letech 1902-03, elektřinu nejprve dodával místní Elektrický podnik města pro pivovar a od roku 1919 podmokelská elektrárna. Výše zmíněné lucerny byly nahrazeny jednoduchými konzolovými lampami s plechovým stínidlem a velkou žárovkou (tento typ lam veřejného osvětlení se objevuje ve výrobních vzornících z 20. let 20. století). Kromě konzolových lamp byly hlavní ulice v centru osvíceny na laně nad komunikací zavěšenými ozdobnými svítidly s plným půlkulatým stínidlem ve spodní části (zavěšena např. mezi spořitelnou a Domem inženýrů, mezi velitelstvím a sloupem nedaleko radnice). Stejného provedení jako závěsné lampy byla i dvě lampy na kandelábrech umístěné jižně a severně od kašny na centrálním náměstí Hlavní pevnosti.

V organismu pevnosti hrála významnou roli i zeleň. Oproti ostatním tradičním městům měl a dodnes má Terezín velký poměr zeleně v zastavěném území. Kromě zatravněných valů je ve vnitřním prostoru Hlavní pevnosti pět parkových ploch, část z nich tak byla navržena a část zůstala nezastavěným karé určeným pro civilní objekty. V průběhu 19. století byly v prostoru pevnosti i podél komunikací v jejím okolí vysazovány aleje listnatých stromů, nejčastěji lip a dubů, v pozdější době kaštanů. Řady stromů byly ve stejné době vysazovány i na nádvořích pevnostních prvků vnitřního obranného pásma. Hlavní pevnosti a u kasáren na Malé pevnosti. Významnou dominantou centrálního náměstí Hlavní pevnosti je alej lip rámující jeho vnitřní plochu. Stromy měly i funkční opodstatnění v soběstačnosti pevnosti, v případě válečného stavu byly všechny poraženy a staly se součástí zásob na dobu obléhání.

Z výše uvedeného vyplývá, že kromě toho, že pevnostní město Terezín se od ostatních měst podstatně lišilo funkčně a urbanisticky, tak je v zásadě co se týká i zázemí a infrastruktury vývojově předstihlo řádově o sto let.

  •  Text sepsali Jiří Smutný a Jolana Tothová v roce 2010.

 

Historie Terezína po zrušení statutu pevnosti roku 1888

Již záhy po válečném konfliktu 1866 bylo jasné, že i přes rozsáhlou modernizaci obranného systému není především kvůli změně vojensko-taktických postupů pevnostní město Terezín už tak důležitým prvkem v obraně českého území. Stejně jako jiné válečné prostředky se tento statický obranný prvek stal zastaralým v rámci vývoje vojenské strategie a také díky mezinárodně politickému vývoji. Roku 1882 bylo vydáno rozhodnutí o zrušení statutu pevnosti, které vstoupilo v platnost roku 1888. Pevnost Terezín ovšem zůstala posádkovým městem se značně početným vojskem a stále funkčním zázemím, což určovalo i jeho roli v následných válečných konfliktech. Základním změnou v chodu města po roce 1888 byl přístup k systému opevnění. Dříve pečlivě udržovaný komplex objektů sloužící vojenským potřebám a cvičení obranných manévrů dostal zcela jinou náplň a využití. Postupně tak docházelo k větším či menším zásahům a dílčím úpravám především obranných valů.

Ovšem vzhledem k tomu, že zde hlavní náplní města byla stále vojenská posádka, takže v rámci rozvoje města nehrál nijak důležitou roli průmysl či překotná výstavba, jak tomu bylo v jiných opevněním obehnaných městech. Tak lze konstatovat, že zásahy byly celkově jen minimální a nejvíce škody způsobila neúdržba, a propůjčení objektů opevnění do užívání civilistů, kteří zde postupně rozšiřovali již dříve vojskem založené zahrádkářské kolonie, včetně plošných sadových úprav, a vnitřní prostory fortifikačních prvků narušovali neodbornými zásahy. Nejmarkantnější úpravou fortifikace provedenou v letech 1898 bylo zbourání dvou hlavních bran Hlavní pevnosti Litoměřické (Saské) a Bohušovické (Pražské). Následoval pokus o rozebírání hradeb v prostoru Kurtiny Bastionů č. III a IV a Ravelinu č. XVII, kde byly postaveny přízemní výrobní objekty a v meziválečném období areál Sokola Terezín s budovou sokolovny a fotbalovým hřištěm. Na stavbu sokolovny byly také použity šancovní cihly s rozebraných hradeb. Rozebírání hradeb na materiál se ukázalo jako neekonomické vzhledem jen k minimálnímu tlaku na rozšiřování města. Uspokojení potřeb nové civilní zástavby pokryla nová městská čtvrť nazvaná Kréta, která byla založena při silnici kopírující tvar glacisů západní strany vnějšího valu Hlavní pevnosti (název nové čtvrti dán podle ostrova Kréta, který roku 1888 okupovala rakouská armáda). Na původně několik jednotlivých domů navázala výstavba v meziválečném období.

období 1. světové války se dokončovala řada úprav objektů opevnění na dílny, konírny, sklady apod., jenž probíhaly již od sklonku 19. století. Jednalo se především o drobné stavební zásahy. Ovšem až na světlíky v zemních náspech na Retranchementech a Bastionech č. III a V, které měly lépe prosvětlit kasemata a tunely upravené na dílny. Zřejmě nejrozsáhlejší stavební úpravou prošel Kavalír č. IV. Tento kasematní prvek vnitřního obranného valu byl zvýšen o jedno podlaží, takže jeho zemní val byl odstraněn a z montovaných nosníků a omítaných vyzdívek zde byly vytvořeny prostory kryté pultovou střechou. V době válečného konfliktu byl na Bohušovické kotlině i v dalších erárních objektech zřízen vojenský zajatecký tábor, pravděpodobně nejrozsáhlejší na území Čech. Zajatci byly především ruské, srbské, italské a rumunské národnosti. Tuto událost dodnes připomíná tzv. Ruský hřbitov s pomníkem na Bohušovické kotlině. Malá pevnost sloužila již před 1. světovou válkou jako jedno z nejtěžších vězení pro politické odpůrce monarchie. Proto sem byli v prosinci 1914 internováni i hlavní sarajevští atentátníci Gavrilo Princip, Nedeljko Gabrimovič a Trifko Grabež, kteří byly odsouzeni k dvacetiletému žaláři v samovazbách, neboť jako ještě mladistvím jim nemohl být udělen trest smrti. Gabrimovič a Grabež zemřeli ve vězení již roku 1916. Princip byl jako těžce nemocný od roku 1916 v posádkové nemocnici na Hlavní pevnosti. Zajímavostí je, že tento přísně střežený vězeň poslední období svého života nestrávil na vězeňském nemocničním pokoji, ale v pokoji u doktorských kanceláří v severním křídle nemocnice, kde také 28. 4. 1918 zemřel. Všichni tři vězni byli pohřbeni na tajném neoznačeném místě na městském hřbitově. Dnes jsou sarajevští atentátníci pohřbeni v Sarajevu, kam byly jejich ostatky převezeny již v roce 1920. Také pomník zřízený atentátníkům na terezínském městském hřbitově byl již po roce 1945 převezen do Jugoslávie.

Po vzniku Československé republiky zůstala v Terezíně značně početná vojenská posádka zahrnující kromě velitelství, jednotky pěší brigády, dělostřelců, dragounů, ženistů i jednotku autopraporu. Zachováno zůstalo i zázemí posádky včetně proviantních zařízení, nemocnice a divizní věznice. V životě civilního obyvatelstva se projevovalo stejně jako v jiných městech nadšení ze samostatnosti v podobě kulturních akcí a spolkové činnosti. Od roku 1921 se pravidelně každý rok na Litoměřické kotlině či na náměstí konal tábor lidu k uctění památky Mistra Jana Husa. Založen byl též Spolek pro postavení pomníku M. J. Husa, který byl slavnostně odhalen v roce 1936 v jihozápadním nároží parku (dnes Jiráskovy sady). Od roku 1922 se ve městě konaly oslavy památky bitvy u Zborova. Ještě těsně před obsazením pohraničí byl v květnu 1938 odhalen pamětní kámen Bedřicha Smetany s kovovou portrétní plaketou v jižní části Smetanových sadů. V rámci změn dostaly v roce 1922 ulice a náměstí české názvy. Městská samospráva řešila řadu problémů od nedostatku bytů až po údržbu veřejných ploch a zařízení. Proto byla část civilních obyvatel města ubytována ještě po celá dvacátá léta v provizorních přízemních barácích bývalého vojenského tábora. Poslední z objektů byly odstraněny až při stavbě chirurgického pavilonu nové vojenské nemocnice u předměstí Kréta. I po zrušení statutu pevnosti zajišťovala většinu údržby města stále vojenská správa, ovšem v meziválečném období se tato povinnost po řadě sporů plně přesunula na terezínskou samosprávu. I přes snahu jednotlivců znovu obnovit rozebírání fortifikací Hlavní pevnosti je z dochovaných dokumentů zřejmé, že samospráva města tomuto tématu nepřikládala důležitost vzhledem k situaci ve městě i obecné hospodářské krizi. Stejně tak vojenská správa, jako vlastník objektů a pozemků, postupovala dosti laxně a s kompletní likvidací fortifikace nepočítala a klonila se k jejich využití jako skladovacím prostorům či zahrádkám.

Na podzim 1938 se po odtržení pohraničí na základě Mnichovské dohody ocitl Terezín přímo na hranici nového území republiky. Město přijalo stovky uprchlíků, ubytováni byli na Malé pevnosti a v erárních budovách na Hlavní pevnosti. Z Litoměřic, které byly již součástí nacistické říše, se sem přestěhovalo gymnázium. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava Terezín postupně obsazovala říšskoněmecká vojska a v listopadu 1939 se zde usadila stálá německá posádka. Až do podzimu 1941 život obyvatel Terezína odpovídal ostatním protektorátním městům s vojenskou posádkou. 10. října toho roku bylo rozhodnuto o zřízení ghetta v Terezíně, jehož komplex opevnění měl být de facto ihned plánovitě zneužit k separaci obyvatel židovské národnosti z celého protektorátu. Důležitou roli hrálo i relativně velké množství ubytovacích kapacit v kasárenských objektech. Dále kromě vhodné polohy blízko Prahy a nedalekého hlavního vlakového spojení směrem na Drážďany, zde již bylo od června 1940 na Malé pevnosti vězení pražského gestapa s početnou jednotkou SS. Dne 24. listopadu přijel do Terezína první transport (tzv. Aufbaukommando) s 342 muži, jenž zahájili úpravy vojenských budov pro velký počet vězňů. Krátce na to už sem bylo deportováno přes 7 tisíc osob. Město bylo stále ještě normálně obydleno civilisty, ovšem styk mezi nimi a vězni byl zakázán. V únoru 1942 bylo rozhodnuto o oficiálním zrušení obce Terezín, takže se do 30. 6. tohoto roku muselo vystěhovat všech 3 142 obyvatel. Soukromé domy byly za stanovenou náhradu vykupovány, pokud majitel s podmínkami nesouhlasil, byl majetek vyvlastněn ve prospěch říše. V rámci úkolů správy ghetta bylo provedeno základní zaměření civilních domů a všech erárních objektů včetně kasematních prvků vnitřního obranného valu, jehož součástí byl propočet kapacity pro ubytování vězňů (tyto plánové dokumentace se dodnes zachovaly a jsou důležitým pramenem našeho poznání podoby terezínských objektů k roku 1942. Materiály jsou uloženy ve Státním okresním archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích, fond Terezín – ghetto). Ovšem reálný stav se značně lišil i od těchto plánů. Počet osob v ghettu se pohyboval většinou mezi 30 – 40 tisíci, což v porovnání s asi 6 – 7 tisíci osobami posádky a civilistů v mírovém režimu a dvojnásobku při válečném stavu pro něž bylo město určeno, znamenalo, že deportovaní byly ubytováváni ve všech prostorách včetně sklepů, půd a dvorních hospodářských objektů. Nejvyšší počet byl oficiálně zaznamenán 18. září 1942 – 58 497 osob. Ulice, domy a kasárna byly v celém vnitřním prostoru Hlavní pevnosti označeny písmeny a číslicemi, zbytky nápisů s tímto značením lze ještě dnes na několika domech nalézt. Vojenské budovy byly navíc již od vzniku ghetta nově pojmenovány. Špatné hygienické poměry, nedostatek jídla, pracovní vytížení a řada dalších aspektů měla vliv na vysokou úmrtnost. Řešením byla výstavba krematoria v prostoru Bohušovické kotliny, jeho provoz byl zahájen v září 1942. Problémy s nedostatkem vody a další záležitosti ohledně nevyhovující infrastruktury pro takto nadměrný počet osob řešil tým odborníků vybraných z řad vězňů. Ve velmi obtížných podmínkách bez dostatku materiálu, technického zařízení a především se stálými překážkami ze strany německé správy se navržené úpravy dařilo realizovat jen velmi pomalu, a nebo vůbec. Například z pěti navržených hlubinných studní byly realizovány jen čtyři a tři z nich byly zapojeny do provozu až v letech 1943-44. Zcela v provizorním stavu zůstala zlepšení desinfekce vyústění městské kanalizace, pro něž nebylo dodáno technické zařízení a muselo se tedy spoléhat na ruční čištění. V podstatě jedinou dokončenou novou stavbou doplňující zázemí Terezína byla drážní vlečka z nádraží v Bohušovicích nad Ohří, postavená mezi srpnem 1942 a květnem 1943. I přes snahu protektorátních úřadů prodlužovat tuto stavbu se ji podařilo dokončit, neb byla důležitá pro nacistické plány tzv. konečného řešení židovské otázky. Podařilo se tak židovské vězně plně separovat od civilního obyvatelstva a především byly značně zjednodušeny transporty do vyhlazovacích táborů na východě, které byly z Terezína vypravovány již od roku 1942. Podle norimberských zákonů určení židovští vězni byly do Terezína deportováni především z Protektorátu Čechy a Morava a z Německa, dále pak z Rakouska, Nizozemska, Slovenska, Maďarska a Dánska. Celkem mezi listopadem 1941 až dubnem 1945 prošlo terezínským ghettem téměř 140 tisíc vězňů, z nich přes 33 tisíc jich zde zemřelo. V dubnu 1945 se do ghetta dostal s evakuačními transporty z likvidovaných koncentračních táborů skvrnitý tyfus, jehož výskyt přerostl v epidemii, takže byla vyhlášena karanténa se zákazem odchodů již bývalých vězňů, kteří zde zůstali po odchodu jednotek SS. Ihned po osvobození převzala kontrolu nad městem Rudá armáda, jejíž zdravotnická jednotka společně s dobrovolníky z řad českých lékařů i obyvatel z okolí pečovala o nemocné vězně. Policejním vězením gestapa v Malé pevnosti prošlo podle odhadů kolem 35 tisíc mužů i žen, zatčených a vyšetřovaných z různých příčin, především však z politických důvodů. Kromě Čechů zde byli vězněni především Němci, Slováci, Rusové, Britové a Francouzi. V roce 1945 zde bylo internováno kolem šesti tisíc lidí, což znamenalo, že ve společných celách se tísnilo 500 až 800 osob. Po osvobození na Malé pevnosti ještě několik měsíců fungovalo vězení především pro zadržené válečné zločince.

Poslední repatrianti opustili Terezín v srpnu 1945, ale osidlování a návrat bývalých obyvatel města byl zahájen až na jaře roku 1946 („obec Terezín“ byla obnovena Dekretem prezidenta Československé republiky dne 27. října 1945.) V červenci téhož roku se do města vrátila i vojenská posádka. V Terezíně, přestože nebyl přímo zasažen válečnou frontou, byla řada objektů poškozena a hlavně zdevastována. Několik domů ve vnitřním prostoru Hlavní pevnosti bylo při znovuosidlování zbořeno a v následujících letech na jejich místě vznikly nové především bytové domy. Přestože se začali konat i kulturní a spolkové akce potýkala se místní samospráva především s nedostatkem odpovídajících bytů a nedostatkem finančních prostředků na obnovu města. Návrat obyvatel, i přes prvotní nadšení, byl pozvolný stejně jako zobytňování soukromých domů.

Z předválečných obyvatel se do Terezína vrátilo jen několik set, ostatní obyvatelé se sem stěhovali především společně s armádou, u níž pracovali jako civilní zaměstnanci (nárůst obyvatel Terezína: 1946 – 585 osob, 1952 –  2 031 osob, 1976 – 2 378 osob). Vývoj města odrážel politický vývoj Československa. Průběžně se prováděly potřebné úpravy veřejného prostoru a společenských zařízení, v nichž se kromě dobové estetiky odrážela i stranická propaganda stejně jako v ostatních stejně velkých českých městech. Základním hybatelem města byla vojenská posádka, jenž svým provozem zajišťovala dostatek pracovních míst, udržovala zde velké množství restaurací a hostinců, stejně jako podporovala kulturní aktivity. Modernizace města spočívala především v úpravách dlouhodobě zanedbané infrastruktury. V 60. letech bylo kompletně přeřešeno centrální náměstí do dnešní parkové pro hlavní shromažďovací prostor funkčně nevhodné podoby. V 70. a 80. letech byly předlážděny chodníky a realizováno nové veřejné osvětlení. Vše v dobově tradičním unifikovaném provedení s potlačeným detailem neutrálního estetismu. Po celé toto období až do odchodu vojenské posádky na počátku 90. let měla armáda ve správě systém opevnění Hlavní pevnosti i obou retranchementů. Jejich správa spočívala především ve využívání ploch na autoparky a vnitřních prostor na sklady, dílny, garáže apod., bez jakékoliv snahy respektovat systém opevnění a plánovitě ho udržovat ve stabilizovaném stavu. Zmíněnému přístupu odpovídalo i průběžné zavážení příkopů a ponechání náletové zeleně na valech. Součástí využití pevnostních valů a příkopů byl pronájem zahrádek obyvatelům, kteří si zde vytvořili celé kolonie s chatkami a často i ovocnými sady. Po roce 1990 se již v podstatě neudržovaly ani kasárenské objekty, takže byly při předání městu v následujících letech již ve špatném technickém stavu. Postupně se město začalo vzpamatovávat z rychlého úbytku osob a řešit budoucí směřování pevnostního města již bez vojenské posádky. Následný vývoj a postupná řešení „dědictví“ 2. poloviny 20. století budou zveřejněna v dalším textu na těchto stránkách.

V závěru textu o více jak stoleté historii Terezína je třeba zmínit v souvislostech neoddělitelné propojení pevnostního komplexu s událostmi, jenž se zde staly právě z důvodu, že Terezín je pevnostním městem. Genia loci a celosvětový význam tohoto místa spočívá kromě jiného právě v propojení unikátního technického díla s válečnými událostmi nedávné doby, jenž dává Terezínu nadčasový význam. Události obou válečných konfliktů 20. století ovlivnily dění v pevnostním městě Terezín natolik, že dodnes jsou jeho nedílnou součástí i pietní místa k uctění památky jejich obětí. Obětem 1. světové války z řad civilních obyvatel je stejně jako v ostatních obcích věnován pomník na městském hřbitově. U hrobů ruských vojáků, kteří zahynuli v terezínském zajateckém táboře, byl postaven pozdně secesní pomník. Tento tzv. ruský hřbitov je dnes součástí areálu hřbitovů u krematoria na Bohušovické kotlině. Otřes z událostí z doby nacistické okupace byl opravdu značný. Především následná odhalení o počtech obětí zde internovaných vězňů (v ghettu i ve věznici gestapa) a o podmínkách jejich přežívání, podnítila snahu o zřízení právě zde památníku tragických událostí 2. světové války. V rámci nejvyššího státního rozhodování o budoucnosti Terezína v letech 1946-47 vyplynuly dvě varianty. Rozsáhlejší počítala, že památným místem by byl celý komplex pevnosti Terezín se všemi jeho třemi částmi, tak jak byl i zneužit za nacistické okupace. V rámci rozpracovanosti této varianty bylo počítáno i se zřízením větší hlavní silnice od Prahy a centrálním parkovištěm mezi řekami. Před touto dosti „megalomanskou“ vizí nakonec dostala přednost druhá varianta, památníkem udělat areál Malé pevnosti, před níž byl po skončení války založen tzv. Národní hřbitov. V roce 1947 byl tedy založen Památník Terezín, jenž je státní institucí zřízenou pro zajištění povědomí a piety tragických událostí 2. světové války. Tato činnost respektuje a podporuje zachování komplexu barokní pevnosti jako celku, neb právě tento charakter Terezína ho vlastně především určil jako místo pro věznění nacistickým režimem vyčleněných osob. Navíc události období druhé války a stopy po nich jsou již nedílnou součástí historie tohoto unikátního pevnostního města.

  •  Text sepsali Jiří Smutný a Jolana Tothová v roce 2010.

 

Pevnostní město Terezín – jeho specifika

Terezín, stejně jako ostatní na zelené louce postavené bastionové pevnosti, je zvláštní – dle stanovené koncepce rostlou strukturou, jenž se svým celkovým charakterem vyčleňuje z převažující skupiny „tradičně rostlých“ sídel. Vše zde bylo podřízeno funkci – opevněné místo pro státní vojenskou posádku zajišťující obranu země. Toto kritérium zásadně ovlivnilo a dodnes ovlivňuje Terezín – jeho urbanistickou koncepci (lokaci, návrh, výstavbu města i soudobé územní plánování), úřední dohled nad veškerou výstavbou a úpravami, demograficko-sociologickou problematiku, možnosti nového využití objektů apod.

Pevnost je sice funkčně jednostranně koncipované inženýrské dílo, ale právě díky tomuto omezení má zvláštní potenciál.

2. vojenském mapování (převzato z: oldmaps.geolab.cz/)

Pevnost Terezín (Theresienstadt) byla postavena nedaleko soutoku řek Ohře a Labe. Výstavba probíhala mezi lety 1780 až 1790, kdy byla pevnost dokončena do bojeschopného stavu – byl dokončen obranný systém pevnosti, postaveny budovy zajišťující zázemí především vojenské posádky a postaveno několik civilních domů.

Terezín má tři řekami oddělené části (viz. příloha s plánkem pevnosti): Hlavní pevnost, Malou pevnost a retranchementy (Horní a Dolní). Hlavní pevnost má vnitřní plochu zastavěnou pravoúhle do bloků řešenou městskou zástavbou s vojenskými (erárními) objekty, jednotlivými civilními domy a veřejnými budovami. Za Starou Ohří východně od Hlavní pevnosti je předsunutý komplex – Malá pevnost, která byla určena pouze pro vojsko, a od počátku zde bylo zřízeno vojenské vězení. Mezi Starou a Novou Ohří je vybudován Horní a Dolní retranchement, jenž byl a dodnes z větší části ještě je nezastavěným prostorem, který sloužil pro pastvu dobytka, k umístění prostorově náročných (prádelny a konstrukce na sušení) a rizikových provozů (dělostřelecké dílny), případně jako tábořiště polních vojsk. Nedílnou součástí všech částí je prostor s inundačními kotlinami. V době výstavby pevnosti se dle vojensko-taktických požadavků upravovalo celé okolí do vzdálenosti cca 1,5 km. Podstatným specifikem pevnosti je dvojí variabilita kapacity, pro níž byla stavěna: v mírovém stavu zde žilo přes pět a půl tisíce vojáků s přibližně dvěma tisíci civilistů; pro válečný stav se počítalo minimálně se zdvojnásobením vojenské posádky a možností ubytovat několika deseti tisícové polní vojsko na retranchementech.


Po roce 2000 (převzato z databáze monumnet na www.npu.cz)

Z hlediska funkce v rámci obrany rakouské monarchie byl Terezín pevnostním městem až do roku 1888 a následně byl posádkovým městem až do 90. let 20. století, kdy vojenská posádka odešla. Z historického hlediska a pro známost Terezína v povědomí světových souvislostí je podstatné období 2. světové války, kdy na Hlavní pevnosti bylo zřízeno židovské ghetto a na Malé pevnosti fungovalo vězení gestapa. Pevnost byla ve své době postavena jako „nedobytná“ (její parametry byly nastaveny tak, aby útoku odolávala minimálně 3 měsíce), a nikdy nebyla terčem útoku. Přesto sehrála pro region důležitou roli jako zázemí silné vojenské posádky, čímž ho chránila před následky přímých válečných bojů.

V rámci světového pevnostního stavitelství představuje pevnostní město Terezín unikátní příklad aplikace teorií francouzské inženýrské školy v Mezières, konkrétně se jedná o největší a nejúplnější praktické uplatnění této vrcholné a zároveň závěrečné fáze vývoje bastionového způsobu opevňování. A společně s východočeskou pevností Josefov, je Terezín v rámci pevnostní architektury unikát v celosvětovém měřítku. V průběhu 19. století prošla terezínská pevnost určitou formou modernizací, z nichž nejrozsáhlejší a nejvýznamnější byla realizace fortového opevnění na pravém i levém břehu Labe a jižně od pevnosti.

Pevnostní město Terezín je kompletní novostavbou s jednoznačně danou funkční náplní, což jeho tvůrcům umožnilo propracovat jeho umístění v krajině, urbanistickou strukturu i řešení jednotlivých objektů s důrazem na systém opevnění až v ideálním provedení dle vojensko-strategických požadavků na obranu tohoto sídla i celého jeho okolí. Velmi důležitým faktorem pro celý Terezín je i to, že je do detailu propracován s pečlivostí školených vojenských inženýrů.

V zachování autenticity pevnosti sehrál důležitou roli i obecný dějinný vývoj a daná funkce místa. Až do sklonku 20. století byl podřízen potřebám a specifickému „stylu“ a postupům správy vojenské posádky, jenž i přes městskou samosprávu v podstatě určovala charakter a rozvoj města.  V době fungování pevnosti (do r. 1888) bylo vojenské velitelství plně nadřazeno místní samosprávě města. A dokonce i za první republiky a následně po 2. světové válce měla vojenská správa a na ní navázané aktivity určující vliv na chod města a na rozhodování ve všech oblastech „života“ města (v urbanistickém a stavebním vývoji – armáda spravovala většinu majetku včetně pozemků; kulturním a společenském dění; atd.)

Desetiletí funkčně jednostranně ovlivněného vývoje, společně se stigmatem druhoválečného dění, vytvořilo z Terezína specifickou lokalitu, jenž je většinově vnímána odtažitě až negativisticky. Kromě pochopitelného vnímání lidského utrpení a smrti vězněných za 2. sv. války se na specifických pocitech z Terezína odráží i symetričnost a určitá stejnorodost zástavby, jenž oproti malebnosti a rozmanitosti uliček rostlých měst může působit nezvykle.

Základní hodnotou pevnosti je její dodnes zachovaná značná historická věrohodnost, spočívající v jejím zachování jako kompaktního celku – jednotný charakter zástavby města s doposud funkční historickou kanalizací a dodnes fungující systém opevnění, včetně jeho zavodňovací a odvodňovací funkce. Jednotlivé domy a vojenské objekty jsou i v současnosti ukázkovým příkladem vývoje architektury a obecně stavebnictví sklonku 18., 19. a 1. poloviny 20. století. Významnou skutečností pro potenciál nejen stavebně-historické badatelské a dokumentační činnosti terezínské pevnosti je značná zachovalost písemných a ikonografických pramenů k výstavbě a následnému vývoji Terezína.

Spojení uvedených aspektů – úrovně projekční práce té doby, dochovaných pramenů a zachované fortifikace i zástavby pevnostního města, vytváří nesmírně hodnotný zdroj informací o stavitelství, řemeslech, organizaci společnosti a obecně o sklonku 18. a 19. století. Což znamená, že z hlediska studia vývoje architektury a výzkumu v oboru stavební historie má Terezín nedocenitelnou hodnotou jako soubor dodnes zachovaných podrobně naprojektovaných přesně datovaných staveb, které lze konfrontovat s velkým množstvím ikonografických a písemných pramenů.

Pro zachování, nejen stavebně-historických hodnot a tím i potenciálu hodnotného hmotného pramene, je důležitým aspektem památková ochrana v rámci systému státní památkové péče. Kromě kulturních památek (od jednotlivých objektů až po soubor objektů systému opevnění) a národní kulturní památky (areál Malé pevnosti) má určující roli především plošná památková ochrana území pevnosti. Plošné památkové ochrany se Terezínu dostalo v roce 1990, kdy bylo na území pevnosti a jeho okolí vyhlášeno památkové ochranné pásmo. Teprve v roce 1992 se celé pevnostní město (včetně již prohlášené národní kulturní památky Malá pevnost) stalo městskou památkovou rezervací (MPR), s relativně podrobně rozpracovanými podmínkami ochrany. Potvrzením významu lokality v rámci památkového fondu ČR je zařazení pevnosti Terezín na „Indikativní seznam historických lokalit České republiky pro nominaci na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO“. Z hlediska památkové péče je základní hodnotou Terezína celkový charakter tohoto rozsáhlého inženýrského díla. Zvláště systém pevnění je co do rozsahu nejvýznamnější kulturní památkou terezínské památkové rezervace, a především je hlavním nositelem celkového ideového i funkčního řešení pevnosti jako jednotné stavby.

Linie funkční náplně Terezína (od pevnosti přes vojenské posádkové město, po současné civilní město i s otiskem zneužití nacistickým režimem) je základním pilířem určujícím jeho minulý, současný a budoucí charakter. Jak je zmíněno v úvodu příspěvku, jedná se o specifickou strukturu a je třeba Terezín s touto devizou a zároveň hendikepem vnímat a respektovat.

  • Text sepsala Jolana Tothová v březnu 2012 (je součástí příspěvku “Pevnostní město Terezín – možnosti dokumentace významné stavebně historické lokality”, jenž autorka společně s Mgr. Janem Peerem připravila pro konferenci “20 let KHR – Ohlédnutí”, kterou pořádala Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně 30.-31. 3. 2012).

 

 

 

Leave a Reply